V říjnu kdekdo zjistí, že už žloutne listí

V říjnu kdekdo zjistí, že už žloutne listí. A nejen žloutne, všechno se venku mění, jako na kolotoči. Stejně tak se to mění v naší třídě – jednou si hrajeme na vítr, jednou na sluníčko, pak třeba na déšť. Cvičili jsme se zvířátky a taky se připravovali na naše Jablíčkohraní.

Učili jsme se všelijaké písničky o jablíčkách i ježcích a to tedy bylo docela těžké, pamatovat si tolik slov v písničce. Cvičili jsme s velkými jablíčky a hráli na „Pečené jablko“. No a pak za námi přišel Pepa a naučil nás novou básničku o své rodině – všichni jsme si spolu protáhli tělo, než se všichni červíci zabydlí na zimu v jablíčkách. Ještě předtím, jsme jim museli pomoci najít v zahradě ten správný strom – tedy jabloň. A zbytek jablíček, kde nebydleli červíci, jsme očesali. A bylo jich tolik, že jsme napekli štrúdl pro každého, a ještě nám zbylo na křížaly. Bylo to tedy dost práce, ale vyplatila se a všichni si pochutnali. Mysleli jsme si, že už máme hotovo, ale do toho se nám přimotala další starost. Začaly padat kaštany. To zní sice docela obyčejně, ale když se zavčasu kaštany posbírají, poslouží zvířátkům jako krmení na zimu. A pan učitel Martin z lodičky je myslivec, tak vymyslel, že ty kaštany zvířátkům odveze. Takže jsme sbírali „jako vzteklí“ - se školkou i s rodiči, všichni, kdo měli ruce i nohy, sbírali kaštany. My se na ně vydali pod veliký kaštan na faru. Dost to foukalo, tak nám trvalo, než jsme zaslechli slabý hlásek. Co to fňuká? Byl to malý Kaštánek, ne ten, co se vyloupne se slupky jírovce, ale malý skříteček. Sfoukl ho vítr, když vylezl z dutiny stromu. Tak jsme ho vzali k nám do Jablíčka, Pepa bude mít kamaráda. A my taky. Hned jsme si ve třídě říkali, jak se tam asi cítil sám pod stromem, vystrašený, mokrý a sám. V Jablíčku už má kamarády, usmívá se na nás a bude tu s námi. Však my víme, jaké to je, být někde nový.