DEN 2: VÝPRAVA ÚSPĚŠNĚ POKRAČUJE

Druhý den začal opravdu brzy. Už v půl sedmé jsme vstávali, chystali lyžařské vybavení a přesouvali se na snídani. Ranní logistika proběhla úspěšně – všichni byli najedení, oblečení a připravení vyrazit.

V devět hodin jsme už byli na svah, kde děti čekala dvouhodinová lyžařská školička. Instruktorky byly velmi trpělivé a zpočátku měly opravdu hodně práce. Dopolední atmosféra se nesla v duchu opatrných dotazů typu: „A jak dlouho ještě musíme lyžovat?“ U některých dětí se tato nálada objevovala až do oběda. Postupně ale začaly přicházet změny. Některé děti chytly rytmus, rovnováhu i odvahu a během chvilky už se přesouvaly z cvičného svahu na koberec a větší kopec. První jistější obloučky, první samostatné jízdy a hlavně rostoucí sebevědomí byly znát na každém kroku.

Po návratu z dopoledního lyžování následoval oběd, který zmizel podezřele rychle. Energie byla vydána správným směrem, a tak přišel odpolední odpočinek. Výsledek? Všichni usnuli během několika minut. Penzion ztichl natolik, že jsme si chvíli nebyli jistí, zda v něm vůbec někdo je.

Po poledním klidu se program znovu rozjel – tentokrát ve vyšší rychlosti. Osm dětí už vyrazilo na poma vlek, zbytek skupiny pokračoval ve školičce, kde se pilně trénovalo zatáčení, brzdění a jistota na větším kopci. A právě tady přišel zásadní zlom dne: dopolední „jak dlouho ještě?“ se změnilo v odpolední „My ještě nechceme domů!“  Instruktorky byly spokojené, děti ještě víc a my jsme tiše obdivovali, jak rychle se z „já to neumím“ stává „ještě jednou!“.

Večeře doplnila energii, sprchy smyly zbytky sněhu i svahu a pak přišla pohádka na dobrou noc. Děti se zachumlaly do peřin, proběhlo poslední šeptání a sdílení zážitků typu „já jel úplně sám“ nebo „já už umím zatáčet“… a pak únava definitivně zvítězila.